Příprava na Nanebevstoupení Páně
Slavnost Nanebevstoupení Páně
1. čtení
Sk 1,1-11
Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: "Vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní." Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: "Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" On jim však řekl: "To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země." Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe."
Konec chvil, kdy se učedníci setkávali se vzkříšeným Ježíšem a jeho přechod k Otci byly zřejmě pro hlouček učedníků krušnou periodou. Ostatně každý může prožít podobně těžkou chvíli, když se mu po nějakém období vzmachu víry a prožívání Boží blízkosti vše najednou vzdálí. Konec Lukášova evangelia a začátek jeho pokračování, knihy Skutků apoštolů, vede čtenáře tehdy i dnes stejným směrem: k Duchu svatému. Jeho příchod je naplněním Ježíšových zaslíbení, jeho přijetí je výbavou pro život v tomto světě, kdy Ježíš je u Otce a jeho učedník zde.
2. čtení
Ef 1,17-23
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
(Bratři!) Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, ať vám udělí dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, (takže budete moci mít) o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy (skrývá) křesťanům jeho dědictví a (jak se ukazuje) na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti. Ta se už projevila, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi: vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva - a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti a to
nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Ano, `všechno podřídil pod jeho nohy'. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá.
Přečteme-li si celou první kapitolu listu Efezanům, budeme mít před sebou skvělý návod k modlitbě. Ta začíná rozsáhlým díkem a velebením Boha (Ef 1,3-14) a po krátkém spojovacím textu pokračuje prosbou, která přechází v proklamaci Kristovy velikosti(Ef 1,17-23). Pochopení Božích věcí je i zde ukazováno jako dar, který je Bohem samotným dáván a o nějž má smysl prosit.
Evangelium
Mt 28,16-20
Zakončení svatého evangelia podle Matouše.
Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!"
Setkání se vzkříšeným Ježíšem má i zde u Matouše podobnou strukturu, jako na jiných místech evangelií: projeví se jak víra, tak nevíra některých učedníků. Ježíš je představen jako ten, kdo je v dané chvíli nepochybně přítomný a jako ten, kdo dává svým učedníkům poslání a zplnomocnění, které je podílem na jeho nesporné moci, moci povýšeného Pána. Toto zplnomocnění k evangelizaci a ke křtu je doplněno dalším podstatným elementem příslibem přítomnosti Ježíše uvnitř církve. Na tomto příslibu je potom mimo jiné vybudována ekleziologie.
K úvaze
Sk 1,1-11
Není nic jednoduššího, než si představit, jak Pán Ježíš ze země odlétá, vzhůru, daleko, daleko....Do které galaxie? Ne, je to sice jednoduché, ale takhle to opravdu nejde. Ostatně i apoštolům bylo řečeno, jak čteme v Písmu: "Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi.." A byli ujištěni, že Ježíš přijde. Tak už je to lepší - chápat, že Ježíš odešel k Otci a zase přijde, na konci časů. Ale ani to není všechno, ani to není celé. Ježíš nenechává své učedníky jen prostě čekat na svůj druhý příchod. Zůstává přítomen ve své církvi, a skrze ni ve světě, pro svět. Společenství křesťanů jej má vědomě ve svém středu: je to Pán, Kyrios, k němuž voláme: "Kyrie, eleison", což čeština velmi nedokonale překládá slovy: "Pane smiluj se!" A tomuto společenství křesťanů dává Ježíš svého Ducha, jak budeme záhy slavit o Letnicích. Ducha, který uvádí do celé pravdy. Co to znamená? Znamená to, že budeme přesně vědět, co bude, co přijde, že budeme znát budoucnost? V žádném případě. Z budoucnosti známe najisto jen dvě věci: že nás Ježíš nikdy sám neopustí a že on je ten, který svým příchodem završí dějiny světa i lidstva. Ale jestliže nás uvádí Duch svatý do celé pravdy, znamená to, mimo jiné, že budeme mnohem lépe chápat Ježíše. Že budeme lépe chápat co to říkáme, když vyslovíme slova "Pán Ježíš", když vyznáme, že Ježíš je Pán. Je to ten, komu patřím. Nepopsatelně veliký. Ten, v němž má všechno svůj smysl. Ten, kdo nese vše ve svých rukou - staletí, národy, můj život. Věřit v něj jako v Pána také znamená: vědět o jeho blízkosti, vědět: On je zde!
Od svého odchodu k Otci je nám blíže, než mohl být před tím. Je v našem středu skrze svého Ducha. Jeho přítomnost je zakusitelná pro každého z nás, kteří v něj věříme, kteří jej milujeme.
A od té chvíle, kdy Ježíšovo lidství bylo přijato do Boží slávy, je také pro nás otevřena cesta: cesta k nebi, tedy k trvalému a plnému společenství s Bohem. On skutečně odešel, aby nám připravil místo u Otce. Aby nás nenechal jen tak bloudit dějinami, ale aby dal našemu životu plné vyústění. Neodcizil se nám, ale převedl nás už teď do království svého Otce, do Boží blízkosti. Zní to hezky, až příliš hezky. Zní to vznešeně, někdy až nepříjemně vznešeně uprostřed našeho pozemského plahočení, uprostřed naší lidské bídy, zloby a neštěstí. A tady je zase chvíle, kdy si musíme připomenout: tento Ježíš donesl svůj kříž na Kalvarii. Skutečně zemřel. Skutečně trpěl. Prošlapal nám cestu, která nevede jen z nějaké hory do nebe, ale která vede skrze kříž, utrpení a smrt do nebe. A tak ho máme současně hledat v lidské bídě a v nebeské slávě. U Otce i u nás, hříšníků. Stal se opravdu mostem, který spojuje lidskou bídu s nebeskou slávou.
Autor: Aleš Opatrný
Zdroj: http://pastorace.cz/index.php?typ=kazani&sel_kat_prom=16&sel_id=579
