Aktuálně z farnosti

Tato slova nás mohou provokovat, pohoršit. Jak může Ježíš zrazovat od lásky k rodičům či dětem? Copak může stát láska k Bohu a člověku proti sobě? Musíme si zvolit? Je třeba dát přednost Bohu láskou k druhému?

Jistě ne. Nehovoří se o nelásce k matce a otci ani o zanedbávání rodičovských povinností. Neznamená to, že na prvním místě má stát můj duchovní život pečlivě separovaný od všeho ostatního, včetně nejbližších vztahů a teprve na druhém místě lidé kolem mne. Bůh je láska a milosrdenství. A následování Ježíše je nejautentičtější právě v jejich prokazování. A to přesto, že to u nejbližších nemusí být vůbec snadné, ba naopak...

Před čím tedy Ježíš varuje? Spíš před nebezpečnými kompromisy a přizpůsobováním se. Konflikty kvůli evangeliu do našich vztahů přicházejí a přicházet budou. Pokud se snažíme evangelium dávat na první místo, pokud ho nadřazujeme i nad „poklidné“ soužití, pokud odmítáme zametat nedobré věci pod koberec či se odmítáme přidat k mlčící většině, velmi často můžeme narazit na nepochopení, posměch, odcizení a někdy i otevřené nepřátelství. Křesťané jsou ale povoláni být světlem. Světlem, které někdy osvětluje temné kouty a nepěkné věci v nich. Těmi, kdo nesedí zadkem na dvou židlích, nesnaží se splynout s ostatními jako chameleon.

Ježíš ví, jak je cesta přizpůsobování se nebezpečná. Proto varuje před ustupováním za cenu poklidu, získaných výhod, pocitu přijetí, prospěšnosti, zachování prestiže. Kdo jde touto cestou, je na šikmé ploše.

Rozhodnutí pro Krista a jeho životní styl může skutečně znamenat konflikty a nepokoj v nezdravě nastavených vztazích. Cestou ale není ustupování ani únik z těchto vztahů ani boj z vlastních sil, ale to že v nich Bohu přiznáme jeho místo, místo nejvyššího dárce života, moudrosti, a pozveme ho, aby tyto vztahy proměňoval v plný život.
 

Duchu svatý, ty přicházíš, abys proměňoval naše srdce, vztahy,

Dávej, prosím, i v těžkostech vyrůst pravému životu.