Aktuálně z farnosti

Výzva apoštola Pavla – "když stojíš, dej si pozor, abys nespadl" – je vlastně dost trefná. Nabádá mě k průběžné sebereflexi a zamyšlení, proč vlastně dělám to, co dělám.

Upřímně – kdo z nás má ale rád, když ho někdo napomíná? Kdo rád slyší, že si má dávat pozor, aby nepadl? A už vůbec ne, že jeho spása není na beton jistá! Moc nás to netěší. Jenže Pavlovi nejde o to, zkazit mi náladu nebo mě zahnat do kouta. Spíš mi pomáhá vrátit se nohama na zem, do reality, kde je pevnější půda pod nohama než vratká iluze jistoty.

Pavlova postní výzva je tak přímočará, že mě usadí dřív, než ji stihnu ignorovat a zabouchnout před ní dveře. Připomíná mi, že se občas rád dívám jen tam, kde je to pohodlné, a že moje motivace nemusí být vždycky úplně čisté. Učí mě, že jediná opravdová jistota je žít v nejistotě – a v ochotě připustit si i vlastní omyly.

A co s těmi omyly, přešlapy, hříchy? No, nejlepší je prostě je nabídnout Božímu milosrdenství. Protože Ježíš nepřišel pro ty, kdo si myslí, že už mají všechno vyřešené a mají všechno v paži, ale pro nás, kteří občas klopýtneme. A ruku na srdce – kdo z nás do téhle kategorie nepatří?

-redakčně upraveno-